Co napsal roku 1935 P. Šuránek o Blatnické hoře?

Roku 1940 vyšla útlá knížečka, která obsahovala životopis sv. Antonína Paduánského. Byla v ní zaznamenána jak historie Blatnické hory, tak i kaple samotné, ale nalezneme v ní i kapitolu pojednávající o zázracích pojících se k tomuto poutnímu místu,...
Na svazku pracoval kolektiv autorů.
P. Antonín Šuránek přispěl statí o svém osobním vztahu k poutnímu místu. Článek psal ve svým 33 letech. Tedy v době, kdy netušil jak velký kus práce, nejen kněžské, ho zde ještě čeká.

O čem by psal dnes, o 76 let později?
Jak moc jsme se odklonili od víry, ideálu a představ našich předků?
Pokusme se odpovědět si každý sám ...

NA BLATNICKÉJ HOŘE...

(Psáno pro časopis Našinec - 13. června 1935)

Kdykoli si vzpomenu na tato slova - a vzpomenu si často - vždy mi vytane před očima jeden krásný obrázek naší stařenky, tak jak je uložený doma v tlusté, staré knize: Život Ježíše Krista.

Je ta kniha zavázána pentličkami a jako děti nesměli jsme na ni sáhnout. Zůstala posvátnou až dodnes. Tam je tedy fotografie naší stařenky. Sedí usměvavá na dvoře, dívá se dobrýma očima. Srdce ji hledí z tváře. Neuměla vykládat pohádek, jak jsem si vždycky představoval, že by měla podle Němcové „Babičky" umět, ale zpívat uměla a vážně povědět leccos pro život.

Odešel jsem z měšťanky do hradišťského gymnasia.
Chtěl jsem být knězem. Vzpomínám si, jak se tomu podivila, když jsem jí to řekl. A častěji říkávala, když jsem přišel na prázdniny: Kněžský stav - krásný stav, ale těžký. Nuže, tato hodná stařenka, která nás opustila v době nejhorší, když válka rozehnala naši rodinu, zpívala občas píseň k sv. Antonínu, jejíž první sloka mně utkvěla:

Není daleko z Ostrožské Lhoty na blatnickou horu, ke svatému Antonínku, jak náš lid říká. „Hradištky" a žlabem „Krasoticemi" dojde se za 20 minut pohodlně na kopeček s kaplí sv. Antonína. Je už zestárlá, ošlehaná větry a dešti omývaná, ale lidu jak na moravském Slovácku tak na Slovensku za Javořinou velice milá.

Sv. Antonín je daleko široko uctíván, a přišla-li někdy kolem 13. června bouře s krupobitím, říkávali tatíček: „Sv. Antonín by měl mět zasvěcený svátek. Patří mu!"
Chtěl tak naznačit, že by té úcty k sv. Antonínu mělo být ještě víc. Jeho pomocná ochrana by byla ještě větší.

Každé poutní místo má svůj zvláštní ráz. Velehrad volá k svatým manifestacím, Hostýn k tiché modlitbě, táhne do výšiny. Už ten pohled na hory působí mocně. Jinak Sv. Kopeček nad velkoměstem a jinak Sv. Antonínek."

Není vysoký, kolem malý lesík a široký klidný rozhled na Hluk a Uherský Brod, na Javořinu a Lopeník, na Blatnici, Veselí, Bzenec, Uherský Ostroh, Polešovice, Uherské Hradiště, na les, za nímž se tají Velehrad.
Sv. Antonínek uklidňuje poutníka, ladí k mírným úvahám, vrací duši rozvahu, důvěru, láká ke dveřím kaple na kolena. Nápisy jsou na všech poutních místech obvyklé, a ať jsou názory o nich jakékoliv, jeden z nápisů na dveřích kaple sv. Antonína charakterisuje vliv tohoto místa na srdce člověkovo. Opsal jsem si jej do breviáře a už mne leckdy osvěžil:

Pohled z hory je plný uklidňujícího kouzla. Stojí za to vystoupit na kopec ve všední den, kdy stromy šumí kolem, mraky pozdravují.
Pouti na blatnické hoře mají také svůj ráz. Nebývaly rušné, lidé se chodili skutečně pomodlit. Hlavně ze Slovenska přinášívali své boly k nohám oblíbeného světce. Vzpomínám, jak se vrátili lhotští poutníci za světové války rozechvěni, když je ohnivý kazatel zapřísahal, aby pomáhali obyvatelům měst, svým bratřím, když hrozil hlad a na venkově přece byl kousek chleba.
Slyším dodnes zpívat P. Minaříka, blatnického rodáka, evangelium: „Žeň mnohá - dělníků málo..." Lidé chodívali v krojích, opřeni o stromy nebo hole naslouchali slovu Božímu. Zpívali „Ejhle oltář." Pak se rozešli mezi krámky na úbočí hory a muži usedali do některé „búdy" na trochu vína.
Lid zůstane jistě věren poutnímu rázu návštěv oblíbeného místa, i když se snad podaří moderním šlágrům to, co se nepodařilo Josefovi II. - znesvětit toto místo.

Šel jsem jako chlapec smutně k Antonínku. .V Krasoticích bylo krásně, potok šuměl. Tentokrát však jsem nevnímal té krásy. Maměnka ležely těžce nemocná a občas mě posílaly pro vodu k Antonínku. Jaksi jim po ní bývalo lépe. Šel jsem tedy s „baňkou" v ruce. Proti mne s kopečka jdou dva páni. Jednoho poznávám. Je to pán učitel N., kterého jsem měl mimořádně rád. Začervenal jsem se, když jsem pozdravoval. Netušil jsem jak velice mne zraní ve chvilce oblíbený vychovatel.
„Kam jdeš?"
„K Antonínku"
„Co tam?"
„Maměnce pro vodu"
„A to nemůžeš nabrat vody z potoka?"
Usmál se a mě se rozlilo hořko srdcem, jakého jsem od té chvíle nepocítil. Cítím tu ránu dodnes. Pan učitel je dávno někde v Čechách, psal mně také kdysi, sháněl jsem mu slovácké kroje k nějakému divadlu, mám jej rád. Ale ta rána, kterou zasadil školáckému srdci bolí dodnes; tam se ukázalo, že byl, i při své lásce k nám, člověkem cizím...

Bylo po maturitním večírku. Pro mne byl smutný, ježto jsem viděl vedle sebe spolužáka Slavoje, jemuž před dvěma týdny zemřela matka. Plakal při našem zpěvu, nebylo mně do smíchu. Ráno byl svátek sv. Petra a Pavla. Pouť u sv. Antonínka. Před pátou jsem se vydal z Hradiště na cestu, abych sv. Antonínu poděkoval. „Každému pomůže." Osm let v dobách pohnutých, za války a v rušné době převratové - na gymnasiu - to nebyla maličkost. Kolikrát jsem jako student přišel domů, vždycky jsem navštívil milou kapli a vyprošoval ochranu svatému povolání. Klekával jsem s hlavou rozpálenou na kamenném stupni u dveří, hlavu položenu na dveře. - Přišel jsem tedy poděkovat. A překvapilo mne mile, že jsem tam našel už i svou spolužačku, nyní úřednici v Bratislavě; také děkovala. Skutečné: „každému pomůže" ta bílá růže na blatnické hoře.

V hradišťském františkánském klášteře bývala každé úterý mše sv. s pobožností k sv. Antonínu u bočního oltáře sv. Antonína. Tam zpívávali píseň o divotvůrci, který nalézá věci ztracené. „Antonin ti najde zas." I v takových případech mockrát pomohl sv. Antonín. Ztracený vnitřní klid, jasný pohled očima víry, ztracenou naději... „Antonín ti najde zas."

Na bočním oltáři ve lhotském kostele byla schránka: Chléb sv. Antonína. Nikdy jsem nevěděl, co to vlastně je ten chléb.
Dvě přihrádky: Prosby - Dary. Také jsem jim nerozuměl.
Nyní už rozumím, a kde v kostele najdu tuto schránku, dám aspoň něco, pokud mohu. Sv. Antonín se odmění za každý haléř, který věnujeme chudým jeho rukou.

Z vděčnosti k němu načrtnu tento obrázek:
Jako bohoslovec jsem býval o prázdninách v Čechách v L. B. u vzácného přítele, profesora B. Raisův kraj mne okouzloval.
Našel jsem tam věrné originály tak, jak je Rais zachytil ve svých obrázcích. Nevděčné syny a dcery, které nechtěly dávat výměnek, chudé tkalce apod. Přišel jsem kdysi do rodiny chudé, velice chudé. Paní vykládala o bídě, jakou mají. Neměla v úmyslu si stěžovat. Když jsem odcházel, napadlo mi, abych těm lidem pomohl. Měl jsem třicet korun. Však Pán Bůh pomůže. Byly to peníze na zpáteční cestu na Moravu.
Prof. B. dával hodiny žáku z měšťanky a když odcházel na vojenské cvičení do Náchoda, požádal mne, abych ho zastupoval. Nejsem obdařen darem počtářství, ale na měšťanku to, myslím, ještě postačí, řekl jsem si a chlapce denně učil. Nenapadlo mi, že bych za to měl něco dostat. Vždyť jsem zastupoval jenom svého dobrodince.
Prof. B. se vrátil, nadcházel den mého odjezdu. Loučil jsem se s rybníkem „Pardoubkem", s „Brtví", s kostelíčkem na Zvíčine.
Náhle mne přepadla myšlenka: Peníze na cestu! Ale zkušenost učila, že nemusím mít strach, neutratil-li jsem peněz zbytečně.
Byl večer, ráno ve čtyři jsem měl odjet. Balíky byly nachystány, všechno v pořádku, až na peníze. Jak to asi dopadne?
Bylo na devátou, otec pana profesora, mistr pekařský, vyšel ven, hleděli jsme spolu na hvězdy, počítali na počasí. Už jsme se chtěli loučit a já měl jít spát. V tom přišel otec chlapce, jehož p. prof. učil. Slyšel prý, že „pan majstr" odjede a tak se přišel rozloučit. Vykládalo se chvíli a já jsem otce, zahradníka v Brtvi, doprovázel při měsíčku k rybníku „Pardoubku." Tam už jsem se musil rozloučit. A tu on začne: „Pane majstr, já jsem vám mnoho dlužen." A než jsem se nadál, vtiskl mi něco papírového do ruky. Nerad jsem to přijímal. Za co? Ale nezbylo, než poslechnout. Běžel jsem tedy k L. a teprve mi napadlo: „Vždyť potřebuješ na zítřek. Bude to stačit?" Otevřu dlaň, hledím jako vyjevený. Měsíček se usmíval, ve mně srdce zabušilo. Stovka a ještě dvacetikoruna. To není možné. Tolik peněz! Rychle se obrátím a běžím za šlechetným dárcem, vracím stovku zpátky co nejupřímněji, ale marně. Musil jsem si peníze nechat a tak se stala věc podivuhodná: Přijel jsem na prázdniny maje pětasedmdesát korun, a vracel jsem se se stodvaceti. To byl „Chléb sv. Antonína, daný chudákovi.

V neděli, zítra, se rozvlní povrch kopce nad Blatnicí jako obilí na svahu hory; nejen zelené obilí, i rudé máky v něm. Krásně je u prostinké kaple, krásně a srdce se šíří, klid se rozlévá nitrem...
Člověk tam více než jinde se cítí v milé, bezpečné náručí Boží...