FRANTIŠKÁNI NA ANTONÍNKU

Naše mladší dcera velmi ráda běhá. Má to ale jeden háček – ani bych nespočítala, kolikrát jsem jí řekla: „Když běžíš, neohlížej se, ale dívej se před sebe. Soustřeď se na to, kudy běžíš.“ Kdepak, vždycky se rozběhne, a přitom se stále otáčí a kouká, kde co lítá. Většinou to skončí tak, že spadne nebo do něčeho narazí…

Když tak vidím, jak ji otáčení a nepozornost za běhu už stálo nejednu bouli, přemýšlím, kolik karambolů si působíme my dospělí tím, že ztrácíme ze zřetele naši cestu a cíl, kterým je pro nás křesťany naplněný život bez konce v přítomnosti milujícího Boha.

Otáčíme se – za tím, co se nám v životě stalo špatného, za tím, co nám ublížilo, co nás ranilo. I za tím co jsme zkazili my sami... Špatně se nám utíká, když se nedíváme na cestu a každou chvíli kvůli tomu zakopneme a upadneme. Jsme pomalí a pohled zpět nám působí jen stále narůstající bolest. Díváme se, kde co lítá – každému z nás může pozornost odebírat něco jiného. Možná trávíme moc času u počítače a zanedbáváme své povinnosti. Nekonzumujeme přespříliš alkoholu? Třeba se vzdalujeme od cíle kvůli nahodilým románkům… Každý z nás odvrací oči od Ježíše z jiných důvodů. Stojí nás to nejeden náraz, který často velice bolí.

Vytrvale běžme o závod – zkusme se tentokrát neohlížet a odmítnout rozptýlení, která se nám po cestě nabízejí, byť by byla sebelákavější. S očima upřenýma k cíli si ušetříme nejeden pád.