Páter Antonín Šuránek – člověk, na kterého vzpomínáme s pokorou

V úterý 29. května uplynulo 110 let od narození Pátera Mons. ThDr. Antonína Šuránka, který spojil svůj život se sv. Antonínkem.

Ne, nenosím v hlavě den narození P. Šuránka, to bych lhal, ale jednou asi před půl rokem jsem se díval na jeho životopis a tehdy jsem si řekl, že až bude toto dnešní výročí, že mu věnuji vzpomínku. Řekl hned v úvodu dnes již 51letý Václav Hučík z Blatničky, který v období jeho působnosti v Blatničce v letech 1970 až 1975 chodil do náboženství. Dnes jak sám o sobě říká je již na 100% nevěřící, "Bůh mě neobdařil vírou v Boha, asi ví proč," podotkl s úsměvem.

Příběh, na který nikdy nezapomenu, se odehrál v létě roku 1971. Šuránek byl velmi šlechetný a moudrý člověk a toho roku uspořádal pro děti bezplatnou brigádu na vyčištění potoka, a tak jsme šli potokem z dolního konce, aby nám proud odnášel kalnou vodu, a sbírali z potoka plechovky, sklenky a igelitky, za což nám byl odměnou výlet k pramenům potoka Svodnice, který má tři prameny na Suchově, a odpoledne nás zase zavezla vétřieska JZD do Louky na čerpací stanici, kde jsou prameny pitné vody pro Blatničku.

Jak jsme ale šli tím potokem, tak velebný pán se sehnuli a zvedli kamínek, který odpadl ze starého kýblu, jejž jsem vytáhl a hodil na břeh. Dost dlouho si obraceli velebný pán kamínek v ruce a prohlíželi a já jsem stál před nimi a s otevřenou pusou a vykulenýma očima jsem nahlížel, co je na tom kamínku tak zajímavého. A právě v tomto okamžiku projelo po cestě nad námi vedle potok a vmístech, kde dnes stojí "Deny market", auto strašně velkou rychlostí, motor řval na plný plyn a přes keře nebylo vidět, co to jede za blázna, jen velké oblaka zvířeného prachu začala prostupovat skrze keře. Pak se vysvětlilo, že to Staňa Minařík, tenkrát vezl rychle do nemocnice Minaříka jedničku, který se obrátil s traktorem pod hájem, a šlo mu o život. Velebný pán měli hlavu otočenou za autem a stále třímali kamínek v ruce. Pak kamínek uchopili prsty druhé ruky, ještě jej prohlédli z obou stran a pak mě ho dali. Hned jsem jej zasunul do kapsy, aby mě ho starší kluci nesebrali, a teprve doma jsem si jeho zvláštnost prohlédl. Jsou na něm hladké plochy, jako by to byl trilobit.

Měl jsem jej ve svých věcech a i přesto, že jsem byl na vojně a pak se třikrát stěhoval, tak kamínek šel se mnou, aniž bych o něm věděl. Jednou jak jsem se prohraboval vzpomínkami, tak jsem kamínek našel na dně krabice, zavzpomínal jsem na tu událost a na velebného pána, a řekl jsem si, že ten kamínek dám někam na nějaké místo, které bude důstojné osobě P. Antonínka Šuránka. Napadlo mě, že ho dám Martinovi Minaříkovi, horolezcovi, aby ho vzal a položil na vrchol osmitisícovky, ale po jednání s jeho otcem se to nějak nepotkalo. Dnes už ale vím, kam kamínek vložím, jenže to je ještě tajemství. Možná do kašny, kterou jsem slíbil udělat, možná do Boží muky, která zanedlouho vyroste a třeba i někde jinde.