P. Antonín Man by se v těchto dnech dožil 150 let

Téměř nikdo z nás se s ním nesetkal osobně. Na prstech by se dali spočítat ještě žijící lidé, které křtil.
Ve farnosti působil 14 let.
Zemřel mlád. Nedožil se ani 58 let.

Přesto tajně doufám, že většina z nás má toto jméno spojeno s knězem –„stavitelem“.
Vzácným knězem, díky němuž už 103 let stojí v Ostrožské Lhotě chrám svatého Jakuba Staršího.

Krátce před svou smrtí (7.7.1919) napsal děkanskému úřadu list, v kterém mj. psal: (celý text níže)

"Řekněte nad mým hrobem mojím milým farníkům, že jsem je upřímně miloval, pro ně rád trpěl, rád pracoval. Všecky je prosím o častější vzpomínku v modlitbě, abych v té krásné zahrádce posvěcené s nimi klidný spánek spáti mohl."

P. Antonín Man toho pro naši farnost vykonal víc, než si dovedeme představit.
Pokusme se i my, potomci jeho oveček, splnit mu jedno z posledních přání.
Vzpomínejme na něj ve svých modlitbách.

Myslím si, že rád trpěl a pracoval i pro nás. Byl si určitě vědom, že dům Boží staví i pro pokolení budoucí.

Data z jeho života

Narodil se 28. listopadu 1861 v Hůrce u Nového Jičína jako syn sedláka Antonína Mana a Anny, rozené Horákové.
V letech 1867-1874 navštěvoval školu v Hůrce, vstoupil na gymnázium ve Valašském Meziříčí a od 5. třídy pokračoval v Přerově.
Studoval teologii v Olomouci, v roce 1886 byl vysvěcen na kněze.
Od roku 1887 byl nejprve kooperátorem ve Vlachovicích, od roku 1892 až do roku 1905 kooperátorem ve Smržicích.

Když se stal v roce 1905 farářem v Ostrožské Lhotě, jeho rodiče se za ním v roce 1906 přestěhovali (jeho otec zde také 21. 2. 1911 zemřel a byl pohřben), jeho sestra Aloisie mu dělala na faře hospodyni až do jeho smrti a pak se vrátila do Hůrky.

Zemřel 19. července 1919 a je pochován v Ostrožské Lhotě.
Byl pohřben na novém hřbitově, který byl za jeho působení vybudován kvůli stavbě kostela (starý hřbitov byl kolem starého kostela, na jehož místě byl postaven nový-větší).
V osmdesátých letech byl vybudován nový kněžský hrob a na náhrobek byla umístěna i fotografie P. A. Mana. Jeho tělo, dle slov pamětníků, dál zůstalo v původním hrobě. Foto bylo přídáno jen pouze pro připomínku.

Do Ostrožské Lhoty přišel 24. září 1905 a působil zde bezmála 14 let.

P. Man - velký kněžský vzor P. Šuránka

P. Antonín Man byl velkým kněžským vzorem P. A. Šuránka. Proto je jakousi samozřejmostí, že se na jeho osobnost rozpomíná i v knize Dějiny mého povolání:

„Pan farář Man byl knězem celou duší, ze všech sil.
Vyzařoval obětavost a lásku každým pohledem,
každým slovem a jistě každý jeho skutek byla láska.
Ve své horlivosti neznal takřka mezí.
Zrovna tak ve štědrosti. Rozdával vše, penězi počínaje.“

P.Šuránek na něj nikdy nevzpomínal jinak, než jako na svatého kněze. V knize dále vzpomíná ...

Knězi se říkalo u nás „panáček“ a mluvilo se o něm (stejně jako o učitelích) z úcty v množném čísle.
Kněz, který mne křtil, se jmenoval Jan Kolomazník. Ten se pak hlásil od nás na faru v hanáckých Dubanech a na jeho místo se k nám dostal mladý kněz Antonín Man. Rodem byl z Hurky u Nového Jičína a byl kaplanem na Hané ve Smržicích. Patronem fary v Ostrožské Lhotě, mém rodišti, byl kníže Liechtenstein. Ten faru obsazoval. Smržický kaplan přijel jako jmenovaný farář na nádraží v Uherském Ostrohu a chtěl se polní cestou, kolem potoka „Okluky“, dostat do své nové farnosti. Hned u města sídlili tehdy cikáni. Ti se nového příchozího ujali a kterýsi z nich přivedl lhotským nového faráře až do vesnice. Jistě se mu za to dostalo hojné odměny, ježto P.Man byl člověk velikého, širokého srdce a proto také člověk stále otevřené, štědré pravice.

První, co na nového duchovního správce zapůsobilo, byl ošumělý dům Boží! Myšlenka neodbytná: „Stavět nový kostel!“

Štěstím P.Mana bylo, že našel ve škole vzácného pomocníka, vlastně spolužáka ze semináře, nadučitele Antonína Jadrníčka, který vystoupil časem ze semináře a místo knězem se stal učitelem. A ještě jedno štěstí, že tu byl třetí Antonín – v osobě poslance, kroměřížského probošta Dr.Antonína Stojana, jehož zvláštní snahou bylo budování nových duchovních správ a nových chrámů. Řídící učitel požíval důvěry občanů a Stojan měl svůj vliv u „knížete pána“. Tak se mohla dobrá věc podařit.

Ovšem, právě proto, že šlo o dobrou věc, vyvstalo také mnoho překážek. První ze strany knížecích úřadů. Úřední stavitel, mající za úkol zjistit, je-li třeba stavět nový kostel, vydal zdrcující svědectví. „Budete-li mne zadarmo živit, zůstanu v tom kostele a nebojím se, že by na mne za 100 let spadl“. Na štěstí „tři Antonínové“ nebyli lidé, kteří by se lekli překážek!

Farníci, kteří měli také přispět na stavbu, když slyšeli dobrozdání úředního stavitele, se též začali stavět proti. A to vím právě z vyprávění tatíčkova, který vezl kdysi Stojana z Hluku povozem do Lhoty a cestou mu pravil: „Pane doktore, Lhoťané sa na vás chystajú. Nech enom přijedú doktor Stojan se stavbou nového kostela. Veznem biče a vyženem ho z obce!“ „Tak?“ pravil Stojan. „Uvidíme! Ještě dnes musí být svolána veřejná schůze.“ To byl právě Stojan! A to byly jeho přímé cesty. Vždycky udeřil hřebík na hlavičku! A nikdy neodkládat a vždycky důvěřovat v dobré jádro slováckého lidu. Zajel na faru, zavolali pana řídícího, starostu, zavířil buben – a obecní hospoda se naplnila. Stojan vystoupil na židli a svým chraplavým hlasem dal shromážděným otázku: „Kde máte biče? Řekli jste, že mě vyženete! Člověka, který chce jenom dobro vaší obce!“ A nyní znovu a znovu vyložil, jaká to bude výhoda stavět kostel bez odkladu, když se jistě podaří dostat velikou podporu od knížete pána.

Shromáždění pokyvovali hlavami, rozcházeli se v klidu, aby za několik dní začal někdo znovu podpichovat a vykládat o zadlužení obce, o tom, že kostel je ještě dobrý, stačí ho opravit a že se může i P.Stojan zmýlit. „Tři Antonínové“ přesto zvítězili a r.1908 mohl být vysvěcen krásný kostel, který vévodí malebně celé obci a zásluhou Stojanovou poskytl kníže tolik peněz i materiálu, že dílo skončilo bez dluhů k veliké radosti nejen „tří Antonínů“, nýbrž všech občanů dobré vůle. Po kostele vybudován hřbitov a pak nová škola, při jejímž svěcení se uplatnil opět Stojan jako kazatel. Je nutno vřadit do těchto „kořenů“, z nichž jsem vyrůstal, i tyto „tři Antoníny“, ježto oni tvořili spolu s rodiči, sourozenci a známými to prostředí, které mne ovlivňovalo, z něhož sály kořeny mé bytosti svou potravu.

V téže knize popisuje příhodu, kdy se ukázala horlivost P. Mana a jeho odvaha, kterou P. Šuránek nepřestal nikdy obdivovat a také povaha „věřícího lidu“ lhotské farnosti. „Bylo to asi v postě, kdy není dovoleno tančit a vojáci, přicházející na dovolenou, o ten tanec stáli. Možná se pokusili o zábavu a duchovní správce nějak zakročil. A dostal za to výhružný dopis. Pan farář vzal tento dopis s sebou na kazatelnu a přečetl jej s nevyjádřitelnou bolestí a s velikým vzrušením. Dopis začínal slovy: „Ty farářu, jestli nám budeš zakazovat tančit, tož si donesu kameň a praštím ťa na tej kazatelně…“ Odložil prudce lístek – rozhalil rochetu na prsou a zvolal velmi silně: „Nepřestanu hájit Boží a církevní přikázání a má-li kdo ten kámen s sebou: Tady je moje hruď! Hoď!“

Mimo to, že byl horlivým knězem, byl také velmi horlivým zapisovatelem do farní kroniky. Kromě tématu stavby kostela se v jeho zápisech můžeme dočíst o událostech nejen z farního prostředí, ale také o událostech odehrávajících se ve světě, a to nejen z církevního prostředí.

Dopis P. Antonína Mana

Dopis do farní kroniky zaznmenal jeho nástupce P. Dr. Rudolf Šimon. O svém předchůdci píše ... Dej mi Bůh dobrotivž síly, abych aspoň částečně byl tak horlivý jako můj předchůdce, šlechetný P. Ant. Man. O jeho vzácném a dobrém srdci svědčí mimo jiné dopis, jejž před svou smrti zaslal do Strážnice. ...

Dopis P. Mana, který napsal 17 dní před svou smrtí Strážnickému děkanu vsdp. Mikuláši Fischerovi:

Dne 2. července (Visitatis B. M. V.) byl jsem naposled v kostele. Moje unavení bylo tak velké, že jsem upadal do mdloby a proto již necelebruji. Šťastně jsem ještě odsloužil povinné mše za farníky. Nyní již musí sloužit dp. P. Bogár. Poněvadž nemohu ničeho jísti – mléko se mi zprotivilo, slábnu den ke dni a nedostaví-li se chuť k jídlu – není pomoci. Navštívil mne kněz řádu sv. Augustina z Brna Dr. Šustek, můj kolega z gymnasia, potěšil mě duševně a já nyní pomalu se připravuji k odchodu. Štěstí, že mám zde dp. P. Bogára, jež mne opravdu bratrsky těší, podporuje ano i léčí a tolikže skromný ve svých požadavcích, že musím Boha chváliti, že ho tu mám.

Co mně však v mé chorobě přitěžuje, jsou moje domácí poměry. Sestra slaboučká a též už 59 letá, pořád jen pláče, kam se poděje, matinka 82 letá rovněž běduje, co se s ní stane – neboť by ji živou domů nedovezli.

Ach ubohý, praubohý kněz, jenž si vzal za úkol staré a churavé rodiče u sebe vydržeti. Poněvadž tedy sestra je velmi slabá tělem i duchem a bude potřebovat nad sebou ochranu, viděl jsem se donucena svou poslední vůli změniti. Poslal jsem domů pro švagra, jenž je muž opatrný a jenž by mohl při svém poměru majetkovém vzíti na starost mou starou matičku a sestru. V poslední vůli pak chci ho učinit dědicem s tou podmínkou, že se postará o můj pohřeb a vezme v ochranu mou matku a sestru. Jak jste ráčil vidět, moje pozůstalost je opravdu žebrácká. Nebude toho asi přes 1200 K a proto se nebude divit, že pro chrám Boží ničeho neporoučím. (Dle nového kodexu nejsem k tomu ani vázán). Vždyť jsem pro náš kostelíček tolik pracoval a mým přičiněním přibylo tolik ornátů, tolik krásného kostelního prádla a jiných preciosit.

Prosím, račte uvážiti, co jsem prodělal během věku svého kněžského. Již co kaplan Vlachovský, kde jsem měl mnoho škol, tak jsem si zdraví porouchal, že jsem ve Vídni musel být operován. Pokračování v léčení jsem prováděl v Uh. Hradišti u Dr. Namberga.

Co kaplan Smržický byl jsem dvakrát operován v Prostějově. Při operaci jsem vždy omdlel.

V Olomouci u Dr. Ant. Hříbka po celé prázdniny mi vypalovali v nose a konečně v Praze 1905 jsem byl znovu operován a po 8 dní nemohl krev ustalis, takže další operace museli přestati. Po těchto útrapách stal jsem se administrátorem a farářem v Ostr. Lhotě. Co všechno jsem snášel, zkusil, obětoval, ví jenom Pán Bůh a v knize pamětní jsem toho dost poznamenal.

Uvážíme-li, že jsem stařičké rodiče živil, tatínka pochoval, v době nemoci tolik návštěv rodinných přijímal, dvě sestry svoje řeholní v nemoci navštívil, jednu v Boskovicích pochoval, druhou ve Štýrském Hradci navštívil a nyní v naší době kritické tolik peněz na katolický tisk věnoval, myslím, že mi nebude nikdo vyčítati, že bych byl penězi plýtval anebo, že bych se provinil lakomstvím.

Píšu to proto, aby vysoce důst. pan děkan posoudil, mohl-li jsem něco uspořiti.

Mojím štěstím, že mi moji farníci přáli a mohu přiznati, že jsem měl v Ostr. Lhotě mnoho šlechetných dobrodinců a rovněž ve Smržicích, kteří zvláště v době války a nyní nemoci mne podporovali. A nyní ještě prosbu.

Cítím, že slábnu a v uzdravení nedoufám.

Možná, že Veledůstojný pan děkan obdrží zprávu, že život můj se krátí. Poněvadž vím, že pohřeb bude chudičký a pohoštění bídné – jak obyčejně, už napřed prosím, aby mne veled. pan děkan omluvil. Jako ve Znorovách nebylo žádné chvalořeči nad horlivým farářem – tak tím méně zasluhuje Ostrolhotský. Ale přece něco bych prosil.

Nad hrobem mojím milým farníkům projeviti, že jsem je upřímně miloval, pro ně rád trpěl a rád pracoval. Někteří mne sice neměli rádi, ale já jim všecko rád odpustil a za ně se modlil. Svým šlechetným dobrodincům nemohu se již odměniti, ale doufám pevně, že jim Bůh všechno stonásobně odmění.

Všechny pak farníky prosím o častější vzpomínku v modlitbě, abych v té krásné zahrádce posvěcené s nimi klidný spánek spáti a věčného vzkříšení dočkati se mohl.

Ke konci prosím za odpuštění, čím jsem se ve své křehkosti prohřešil proti svému milému panu děkanovi.

Bůh zaplať a posiluj k další pouti života.

O vzpomínku při mši sv. uctivě prosím v úctě hluboké vděčně oddaný
ANTONÍN MAN

Psáno dne 7. července L. P. 1919.