Výzdoba kostela

Boží slovo nás někdy přivádí do úzkých.  Říkáme si: „To je neproveditelné. To je nad mé síly.“ A tak ho odsouváme. Necháme se dál unášet emocemi našeho zraněného ega, frustrací, zlobou. Nenápadně zaplňujeme svá srdce předsudky a odsuzováním druhých: „Vždyť ten druhý je tak sebestředný, tak důležitý, tak namyšlený, tak arogantní, tak vypočítavý, tak naivní, tak zahořklý, tak zoufale nespolehlivý, tak dotěrný ….“

Jedním dechem vyznáváme víru v laskavého a milosrdného Boha a současně kritizujeme, posuzujeme, obviňujeme a odepisujeme druhé.  Ospravedlňujeme sebe i svou kritiku a odmítání, na které máme podle sebe nárok.

Jenže výzvu: „Milujte své nepřátele a buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec“ nelze vytěsnit na okraj našeho života. Je tak zásadní, že prostupuje celé evangelium: Máme přinášet Boží pokoj a odpuštění.  Pokud se postavíme proti, popíráme v sobě Boží život.

Můžeme ale důvěřovat, že když budeme prosit Boha o pomoc tam, kde to nezvládáme, jistě nás podrží. Všední den bývá někdy plný problémů a negativních emocí. Náš vnitřní hlas žalobce se opakovaně hlásí ke slovu.  Je třeba si ale postavit před oči, že v Božích očích nejsme o nic cennější, milovanější a dokonalejší než druzí. Tak můžeme zakusit pokoj, který v pomstě a obviňování není.

Budeme jistě padat, protože často nejsme schopni pustit vše hned a napořád.  Ale je třeba se vrátit a znovu se pokusit. Bůh bude obnovovat naši sílu, abychom mohli urážky i zranění odpouštět a předsudky překonávat laskavostí.  Postoj odpuštění vrací život všem, kdo jsou vězni své pravdy a své důležitosti.

Můžeme se zamyslet a vyslovit, zda právě teď nemáme něco proti někomu.
Zkusme být konkrétní. Pán je nám nablízku se svou pomocí.
Chce nás z tohoto postoje vyvést, osvobodit,
abychom dokázali projevit takové milosrdenství jako On.