Co je to kanonizační proces?
Kanonizace (svatořečení) v katolické církvi znamená prohlášení za svatého. V současném kanonickém právu je kanonizace posledním papežským úkonem, kterým je služebník Boží, zařazený před tím mezi blahoslavené,
Každé řízení je v současnosti rozděleno na dvě části.
První část probíhá v diecézi, v níž osoba pokládaná za svatou zemřela. Druhá část posléze v Římě na Kongregaci pro svatořečení (Congregazione delle Cause dei Santi).
Základním předpokladem pro zahájení procesu je pověst svatosti, tedy mínění, že zemřelá osoba žila svatým životem, nebo zemřela mučednickou smrtí. Kanonizační řízení nemůže být zahájeno dříve než pět let po smrti dané osoby a nemělo by být zahájeno později než za 30 let, pokud k tomu ovšem nejsou spravedlivé důvody. (Papež však muže udělit vyjímku, jako tomu bylo u Jana Pavla II.) Iniciátorem řízení je navrhovatel a může jím být fyzická i právnická osoba, která podněcuje zahájení řízení o heroických ctnostech, nebo mučednictví zemřelé osoby. Navrhovatele zastupuje právní odborník zvaný postulátor. Postulátor musí shromáždit potřebnou dokumentaci a předložit ji místnímu biskupovi, který celou věc uváží. Diecézní biskup se poté zeptá na mínění ostatních biskupů v biskupské konferenci, a pokud nejsou námitky, uveřejní svůj úmysl zahájit šetření. Pro toto šetření je ustanoven diecézní tribunál, kterému předsedá sám biskup či biskupský delegát. V tribunálu dále působí ochránce spravedlnosti, notáři, přizvaní odborníci jako archiváři, historici či lékaři a cenzoři.
Po skončení přípravných šetření zašle diecézní biskup Kongregaci pro svatořečení žádost o nihil obstat (překlad – nic není na překážku), které vyjadřuje, že ze strany Svatého stolce nejsou proti zahájení procesu překážky. Od této chvíle je osoba, jejíž proces běží, nazývána služebník Boží. Následně jsou realizovány výslechy svědků, kteří služebníka Božího znali, nebo mohou dosvědčit, jak křesťanské ctnosti a činnost služebníka Božího hodnotili současníci. Zkoumání života a činnosti služebníka Božího je nezbytné, neboť šetření zjišťuje, zda jeho ctnosti dosáhly heroického stupně. U mučedníků je zkoumána skutečnost násilné smrti, pohnutky pronásledovatele, neboť ty musejí vycházet z nenávisti k víře či z odporu vůči mravnímu zákonu. Mučednictví je považováno za souhrn heroických ctností a není u něj vyžadován pro výslednou beatifikaci zázrak, který je nutný až pro kanonizaci.
Po ukončení diecézní části šetření jsou všechny dokumenty přeloženy do některého z jazyků užívaných v papežské kurii a odeslány do Říma. Originál akt je zapečetěn a uložen na biskupství. Ověřené kopie jsou zaslány s průvodním listem na Kongregaci pro svatořečení, v níž proces pokračuje.
Způsob svatořečení v historii
Je dobré odlišit termíny svatořečení a kanonizace. Obojí souvisí s ustanovením kultu svatých, rozdíl však spočívá v proceduře. Svatořečení, tedy "liturgický akt" přenesení ostatků mučedníka či vyznavače z místa původního hrobu do oltáře nebo k oltáři, čímž je zahájeno jeho kultické uctívání, probíhalo až do 11.-12. století.
V této době však papežové tento liturgický obřad nahrazují právním procesem – kanonizací. Ta zahrnuje výslechy svědků a písemnou dokumentaci procesu. Zhruba od roku 1200, od období pontifikátu papeže Inocence III., platí, že ke kanonizaci jsou nutné nejen posmrtné zázraky, ale i dobré skutky za života. Tyto dva základní předpoklady platí v podstatě dodnes.
Situace se zpřísnila v 17. století za papeže Urbana VIII. Ten vydal tři dokumenty, které zakazují jakýkoliv kult světce, jenž nebyl schválen papežem. V polovině 18. století zavádí Benedikt XIV. tzv. "ekvipotentní beatifikaci/kanonizaci", tedy povolení uctívat světce v liturgii bez slavnostního vyhlášení. To je případ i několika našich světců, např. Anežky v r. 1894 a Hroznaty r. 1897, kteří neměli žádnou slavnostní beatifikaci.
Proces, kterým bývá zemřelá osoba prohlášena za svatou, se od 18. století uskutečňuje ve dvou stupních.
Druhý z nich, kanonizace, má tři hlavní znaky: univerzalitu, příkaz a neodvolatelnost. Když papež vyhlásí někoho za svatého, tak tím přikazuje jeho uctívání v celé univerzální církvi a je to neodvolatelné. Beatifikace je nezbytný předchozí stupeň; jde o papežské povolení kultu na konkrétním místě, v konkrétní komunitě nebo s určitými omezeními.
Během svého pontifikátu Jan Pavel II. kanonizoval v dějinách církve vůbec největší počet nových blahoslavených a svatých. Dříve byl přístup církve k novým kanonizacím mnohem zdrženlivější. V době vrcholného a pozdního středověku proběhl kanonizační proces asi 80 osob, z toho jen polovina byla svatořečená … V raném novověku asi až do roku 1900 počet pomalu narůstal ke stovce, a pak začíná nárůst takřka geometrickou řadou. Přístup papeže Benedikta XVI. je opatrnější – nechce například už předsedat blahořečení a ukazuje tím, že jde o nižší stupeň – přesto počet kanonizovaných a současného papeže není menší než u jeho předchůdce.
Upraveno:
PhDr. Petr Kubín, Ph.D
www.cirkev.cz
