Psáno před třiceti lety - k osmdesátinám P. Šuránka

Následující článek nemohl psát nikdo jiný, než člověk, který P. Šuránka osobně znal.

(Pokud snad někdo z čitatelů muže jménem Karel Hubert zná, dejte nám vědět. Děkujeme.
farnost-ostrozska-lhota@email.cz)

Doslovnný přepis nalezeného dokumentu:

Kdykoliv si vzpomenu na Patera Šuránka, vybaví se mi v mysli postava plná vnitřního ohně. Tento oheň pronikal a oživoval jeho slova i jeho gesta.
Napřed jsem ho znal pouze z dopisů jednoho ze svých spolužáků, který po maturitě v r. 1940 odešel do Olomouce, aby studoval teologii. Poprvé mi o něm psal, když jeden student teologie opustil seminář. Večer po jeho odchodu promluvil Pater Šuránek jako spirituál v rámci punkt pro meditaci příštího rána na téma: Uskutečnit kněžské poslání. Tato řeč, v níž plně promluvilo jeho vlastní srdce, se zapsala navždy do duše seminaristů. Později jsem poznal Patera Šuránka osobně, a to jako zpovědníka, ředitele Stojanovy koleje v Olomouci a jako docenta.
Když přemýšlím o něm dnes po několika desetiletích, docházím k závěru, že vnitřní oheň jeho osobnosti měl dva zdroje: První byl přirozený, vycházel z jeho moravsko-slováckého temperamentu.
Druhý byl náboženský a vycházel z jeho kněžského svěcení.

P. Antonín Šuránek se narodil 29. května 1902 v Ostrožské Lhotě, okres Uherské Hradiště. V letech 1914-22 navštěvoval klasické gymnázium v Uherském Hradišti. Po maturitě studoval čtyři roky na teologické fakultě v Olomouci a 5. července 1926 byl vysvěcen na kněze.
Jak patrno z uvedených dat, zrálo kněžské povolání P. Šuránka v době velikého odpadu českého národa od církve. Na počátku dvacátých let poklesl počet posluchačů teologie na minimum. „Kněžstvo se viklalo, lidem lomcovala vlna odpadu.“ Tak charakterizoval sám tuto dobu v promluvě nad rakví zemřelého arcibiskupa Leopolda Prečana (Síla slabých, Dobrý pastýř 1974, roč. III, č. 12, str. 179).
Mezi kněžské osobnosti, které ho nejvíce ovlivnily, patřil tehdejší spirituál František Cinek, žák a velký ctitel Antonína Stojana, který v letech 1921-23 jako arcibiskup řídil olomouckou diecézi. Na svá studijní léta vzpomínal P. Šuránek v promluvě, kterou měl na teologické fakultě při oslavě Cinkových šedesátin v roce 1948.

Po svém vysvěcení odešel P. Šuránek do Slatinic u Olomouce, kde působil od roku 1926-29 jako kaplan. V letech 1927-29 byl rovněž redaktorem obrázkového měsíčníku Náš domov. V roce 1929 byl jmenován spirituálem olomouckého kněžského semináře. Tuto funkci zastával do roku 1948, to znamená 19 let. Dne 12. června 1946 byl promován v Olomouci na doktora teologie. V letech 1947-50 přednášel pastorálku na teologické fakultě Palackého university. Po odchodu ze semináře byl krátkou dobu ředitelem Stojanovy studentské koleje v Olomouci.

P. Šuránek vychoval jako spirituál jednu kněžskou generaci a zapsal se tak do duchovních dějin své diecéze jako žádný jiný kněz. V této funkci rozvinul se jeho dar zpovědníka a duchovního vůdce. Praví se, že spirituál je duší semináře. V jeho případě toto tvrzení plně platí.

Zpovídal nejen seminaristy, nýbrž i celou řadu laiků, kteří toužili mít dobrého zpovědníka a duchovního vůdce. Zpovídání se věnoval i v poutním místě u Sv. Antoníčka, kde i později často pobýval. Žil jako poustevník v sakristii a věnoval se poutníkům, kteří sem denně přicházeli, aby se zde vyzpovídali a pomodlili.

P. Šuránek vyslechl penitenta, zapamatoval si všechny důležitě body jeho vyznání a ke každému z nich řekl několik slov. Nespokojil se zbožnou frází nebo pouhým odkazem na určitý liturgický svátek, který se toho dne nebo v daném období slavil. Protože pravidelná zpověď je zároveň součástí duchovního vedení, dotkl se případně i pozitivní stránky období, ze kterého se penitent zpovídal.

Mši svatou sloužil P. Šuránek s velkou soustředěností. Liturgie byla rovněž předmětem jeho studia. Jeho disertační práce, jež vyšla později tiskem, měla titul Kořeny karelské oběti. Byl to rozbor starozákonních textů majících souvislost s obětí Kristovou na Kalvárii a se mší svatou. Jen Bůh ví, kolik hodin strávil na kolenou a v soustředěné modlitbě před svatostánkem ve dne nebo v noci. „Jako my před svatostánkem, před svatostánkem, kde hoří věčné světlo, tak klečel Mojžíš, pastýř, u hořícího keře,“ praví v jednom svém rozjímání (Ego sum qui sum, Dobrý pastýř 1947, III. Roč., č. II, str. 165)

V roce 1941 došlo k totálnímu nasazení olomouckých studentů teologie. Počet bohoslovců klesl ze tří stovek na něco přes šedesát. P. Šuránek se nevěnoval jen těm studentům, kteří zůstali v Olomouci, nýbrž udržoval až do konce války styk se všemi bohoslovci, kteří byli rozptýleni nejen po Německu, nýbrž i v zemích obsazených německou armádou – od Narviku po Vídeň a od Vídně až po Štrasburk. Posílal jim punkta k meditaci a informace, jež případně doprovázely jeho osobní dopisy. Tato jeho práce přinesla své ovoce. Většina bohoslovců se po válce vrátila do semináře, aby pokračovala ve studiu teologie.

Zmínil jsem se, jak P. Šuránek promluvil jednou se zápalem o kněžském ideálu a jeho uskutečnitelnosti. Měl však pochopení pro ty, kdo během studia ze semináře odešli, věnovali se jinému povolání a oženili se. Snažil se, aby s nimi zůstal nadále v kontaktu ať osobním či písemném.

V letech 1947-50 přednášel P. Šuránek na olomoucké teologické fakultě pastorálku. Byl jediným docentem, který začínal své přednášky krátkým extempore. Tématika těchto extempore byla velmi pestrá. Jednou se zmínil o setkání se svými spolužáky a spolužačkami z gymnázia. Jindy mluvil o pohovoru, který měl s někým ve vlaku. Nebo se stručně rozhovořil o třech osobnostech, které považoval a nejvýznamnější reprezentanty české kultury v době první republiky. Byl to T. G. Masaryk, F. X. Šalda a Zdeněk Nejedlý. (1)

Nebo promluvil na téma iniciativa a poslušnost. „Dojdu-li k závěru, že určitá věc, která vyžaduje církevní schválení, je důležitá,“ řekl, „zajdu za biskupem, přednesu mu záležitost a poprosím o schválení. Jestliže budu odmítnut, budu se za věc modlit, zajdu za ním půl roku za biskupem znovu a předložím mu svou žádost. Nenajdu-li ochotného ucha, počkám určitý čas, vyžádám opět slyšení u biskupa, pokleknu před ním a přednesu mu svou naléhavou žádost … až mne vyslyší.“
Jak je vidět, nebyl otec Šuránek příznivcem ideje slepé poslušnosti. Nebyl však ani typem kněze revoltujícího, který je dnes častým zjevem. Jeho ideu poslušnosti bych nazval ideou tvůrčí poslušnosti. Jednou hovořil ve svém extempore o kněžských postavách v české literatuře a litoval, že toto téma nebylo dosud zpracováno. Jindy rozebíral text známé lidové písně Letěla husička. Poukázal, jak se v ní zrcadlí láska matky k dětem. Divoká husa, zasažená střelou člověka a litující svých housat, je obrazem matky, jež se lučí s těžkým srdcem s tímto světem, protože na ní leží do posledního okamžiku tíha starosti o budoucnost jejich dětí. Z otce Šuránka vyzařovala vnitřní radost, jež někdy vyúsťovala navenek i ve veselost. Neměl však rád hrubá slova a hrubé vtipy. V jednom extempore poznamenal, že není vhodné, aby jazyk kněze, který vyslovuje konsekrační slova, vyslovoval zároveň hrubá slova. „O Bohu, lásce a smrti se nedělají vtipy,“ poznamenal při této příležitosti.

Tři čtvrtě roku přednášel otec Šuránek o zpovědnici. Mnoholetá zpovědní praxe dodávala přednášené látce velké živosti. Jednou mluvil o tom, jak začít hovor s těmi křesťany, kteří tvrdí, že se nemají z čeho zpovídat. Známe ono zdůvodnění, které začíná: „Nikoho jsem nezabil, nikoho neokradl …“ Tito věřící vycházejí z nesprávné představy, že křesťanskou morálku tvoří pouze paragrafy trestního práva. Otec Šuránek se zmínil o čtyřech tématech, jež byla uspořádána do rýmujícího se dvojverší, kterým je možno začít rozhovor s tímto druhem věřících:

Denně se setkáváme s tajemstvím kříže, setkáváme se v životě s obtížemi, s neochotou a neláskou druhých, s bolestí v různých formách. Jednali jsme dokonale, nebo jsme reptali a vzpírali se tajemství kříže v našem denním životě?
Jazyk: Nemluvili jsme někdy příliš mnoho nebo rozčileně, neurazili jsme někoho svým slovem, nebo naopak: nemlčeli jsme tam, kde jsme měli otevřeně a rozhodně promluvit?
Čas: Nenechali jsme zbůhdarma plynout čas, nebo naopak nepoddali jsme se chvatu, který narušuje naši vnitřní rovnováhu? Duch Boží v nás: Duch působí v nás skrze osvícení, skrze vnuknutí, abychom učinili určité dobro. Věnovali jsme světlu, které v nás osvítilo, určitý čas, aby nás mohlo hlouběji proniknout? Na základě těchto čtyř témat je možno začít hovor s těmi, kdo si myslí, že jsou tak dokonalí, že se nemají z čeho zpovídat. A musím říct, že tato čtyři témata tvoří jedno z mých zpovědních zrcadel, podle kterých večer zpytuji sám sebe a průběh dne.

Zvláštní zmínky zaslouží zájem P. Šuránka o pohraničí po druhé světové válce. Všímá si domů, věnuje pozornost mravnímu úpadku mnoha novousedlíků, raduje se z lidí, kteří zde vedou rodinný život, účastní se bohoslužeb a pečují o dům Boží, vzpomíná na německé farníky a kněze, kteří museli odejít, vidí nevyřešenou otázku …

O vánocích 1946 psal: „Dnes Vám posílám, milovaní bratři pozdrav z farní kanceláře v pohraničí, kde čekám, abych mohl novousedlíkům sloužit půlnoční. Vysoko v horách, kde je mnoho kamení, takže působí asi i na lidská srdce. V kostele byla naposled mše svatá v říjnu. Odsunutý farář v domnění, že bude zase ihned administrována, nechal ve svatostánku monstranci a zpola naplněné ciborium. Klíče od kostela byly u komisaře, kostel zamčený, novousedlíci volali až do dneška o kněze. Aspoň o vánocích, aby měli služby Boží. Předseda poslal na nádraží pro kněze kočár. Starý Němec, který dostal státní občanství, upravil s dvěma chlapci jakžtakž kostel, očistil oltáře, připevnil k nim malé smrčky, nachystal ornát a odešel k večeři. Chlapce jsem vzal do fary a marně učil základy ministrování. Kostelníka není, varhaníka není, nebylo možno svolat lidi ještě večer, aby se mohl vyzkoušet zpěv. Čekám zde sám. Kamna hučí, ale marně se snaží rozehřát vlhkou místnost. Sedím v zimníku, nohy ledové, opakuji si kázání – posílám pozdrav svým bratřím tam dole. Bohoslovci mají po martyrologiu a nešporách štědrovečerní večeři, zpívají, hrají, chystají se také na půlnoční. Jaký to bude rozdíl: zde a tam. Kéž Bůh, který hodnotil dobrou vůli pastýřů betlémských, požehná i obyvatelům těchto končin, až se shromáždí v kostelním Betlémě. Rozhlížím se po kanceláři, ještě před čtvrt rokem obydlené.
Kde je dnes zdejší duchovní správce?
Jaké on má vánoce?
Kde jsou dnes jeho bývalí farníci?
Jak vzpomínají?
Zde ten obraz Dobrého pastýře je tak výmluvný (…) V koutě visí dřevěný kříž. Kristus s rukama úžasně rozepjatýma: Pojďte ke mně všichni (…) Před křížem klekátko, na něm netrnová koruna a knížka: Exercicie sv. Ignáce, I. díl. Úvod do duchovního cvičení.

Kamna se odmlčela, je tajuplné ticho. Co se děje v domcích, rozházených kolem silnice? Jak slaví ti lidé Štědrý večer? Proč bych zde měl být tak osamělý? Půjdu chudý mezi chudé, opuštěný mezi opuštěné. A přece ne chudí! Jak to řekl Petr, jdoucí s Janem do chrámu člověkovi nemocnému? Zlata stříbra nemám, ale co mám, to dávám: ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď!
Což je to jméno méně mocné? A jsou ti lidé, k nimž půjdu méně nemocní? A nechce Pán skrze nás procházeti zástupy, konaje dobro? Není jiného jména pod nebem, v němž bychom mohli vykonati více dobra!“ (Není jiného jména pod nebem, „Dobrý pastýř, 1947, roč. III, čís. I, str. 6-7.)

Po zrušení olomoucké teologické fakulty v roce 1950 začíná pro P. Šuránka nová životní etapa. 1950-51 byl kaplanem ve Velkém Ořechově u Uherského Brodu. V červnu 1951 byl odvezen Státní bezpečností z kroměřížské nemocnice do internačního kněžského tábora v Želivi, okres Humpolec, kde zůstal do října 1955. Odsud odešel do Bartošovic, okres Nový Jičín, k sestře Kateřině, jež zde vedla domácnost svému synovi Antonínu Dominikovi, který zde byl duchovním správcem.

K tomuto bydlišti se váže má poslední návštěva u P. Šuránka. Uplynulo od ní už čtvrt století. Přijel jsem za ním po práci večer. Seděl za stolem ve veliké světnici se zastřešenými okny, která dělala dojem hradní jizby. Přes ramena měl přehozenou deku, protože bylo chladno. Při pohovoru jsem si uvědomil, že my mladí jsem další generací, která musí vzít na sebe odpovědnost, pracovat a být připravena i na tvrdý zásah osudu. Toto vědomí proniklo mé nitro samovolně a v tichosti, aniž jsem o tom řekl slovo. Netušil jsem tehdy, že se vidíme naposled. I když se však nevidíme, žijeme jeden v druhém. A to nemohu říci o mnoha lidech.

Se synovcem P. Dominikem se v září 1959 přestěhoval do Hladkých Životic. V roce 1960 byl nucen bydlet v místě svého pracoviště. P. Šuránek pracoval totiž od roku 1955 do 1962 jako dělník v cementárně na Štramberku. Koncem května 1962 odešel do důchodu. Od té doby až do roku 1968 bydlel u svého bratra v Uherském Hradišti a plně se věnoval sbírání materiálů a psaní životopisu arcibiskupa Stojana.
V říjnu 1968 se vrátil do Olomouce, kde působil do konce školního roku 1970 opět jako spirituál kněžského semináře. Z Olomouce odešel do Blatničky. Působil zde u Sv. Antoníčka do února 1975, kdy byl zbaven státního souhlasu. Nato odešel k svému synovcovi P. Dominikovi do Písařova, okres Šumperk. Od září 1980 bydlí opět u synovce v Ludgeřovicích na Hlučínsku, kde pomáhá s povolením úřadů v duchovní správě, pokud mu to ovšem dovoluje zdraví. V letech 1978 až 1980 byl totiž třikrát raněn mrtvicí.

Jeden z žáků P. Šuránka mi napsal v dopise: „Všechno v jeho životě bylo podřízeno kněžskému ideálu. Řekl bych, že ztělesňoval, nebo se aspoň snažil – a jistě úspěšně – ztělesnit požadavek jednoty mezi posláním a životem, jak jej nalézáme ve velkých postavách Bible. Hans Urs Balthasar o nich píše: Všechny velké postavy, které vtiskují pečeť událostem Starého a Nového zákona, mají tu charakteristiku, že jejich život a poslání tvoří jednotu. P. Šuránek nechtěl být ničím jiným než knězem, v plném a bohatém smyslu slova. To však neznamenalo, že byl úzkoprsý nebo nakloněn k fanatismu. Ve čtvrtečních exhortách či konferencích ve semináři mluvil např. o Dostojevském, o Bratřích Karamazových, a bylo při těch konferencích cítit, jak jsou jeho kulturní obzory široké.“