Přepis kázání při pohřbu P. Šuránka

Letos uplynulo už osmdesát roků od té chvíle, kdy v tomto kostele byl pokřtěný malý chlapec Šuránků na jméno Antonín. V tomto kostele poprvé se zpovídal, poprvé přijal Tělo Kristovo. Zde v kostele sv. Jakuba staršího slavil 11. července v roku 1926 svou první mši svatou. Tenkrát ho doprovázely jistě družičky. A družičky ho doprovázejí i dnes, kdy z tohoto kostela nastoupí svou poslední cestu na hřbitov.

Bratři a sestry – kdo to byl, ten člověk, jehož tělo odpočívá zde v rakvi. Byl to kněz Kristův. Největší část své kněžské služby prožil jako spirituál kněžského semináře v Olomouci.
Do Olomouce byl povolán jako kaplan ve Slatinicích v listopadu roku 1929, a tu službu konal až do roku 1948 a znovu potom v letech 1968 – 1969.

Práce spirituála je krásná, ale zároveň velmi těžká a zodpovědná. Když se kněz zeptá dětí ve škole: Co myslíte, děti, proč pět let se učí na velebného pána, co tam asi dělá, co tam dělají ti chlapci, kteří se připravují?
Tak obyčejně děti odpoví: Oni se tam učí sloužit mši svatou.
A mají v podstatě pravdu. Protože všechno to studium i modlitby, to všechno směřuje k tomu, aby jedenkrát ten bohoslovec byl dobrým knězem, aby mohl dobře sloužit mši svatou. K tomu je zapotřebí, aby se především naučil modlit. Nejenom odříkávat modlitby, ale aby se naučil rozjímavé modlitbě, aby se uměl ponořit do hlubin Božího slova. Tak jako horníci fárají hluboko pod zem, aby tam vykopali uhlí, a to když se vytěží nahoru, stává se zdrojem energie. Tak je zapotřebí, aby kněz se vytrvale ponořoval do Božího slova rozjímavou modlitbou, aby přijímal to slovo Boží. Aby naslouchal Bohu. A teprve tenkrát, až se naučí naslouchat, tak se může pomalu připravovat a vychovávat k tomu, aby mohl také druhým to slovo Boží hlásat.

A to byla práce, kterou nás otec Šuránek učil, abychom uměli rozjímat slovo Boží, jak je psáno v Písmu svatém. Protože Žalmy, ty překrásné starozákonní zpěvy, vdechnuté Duchem svatým, mají být každodenní kněžskou modlitbou, tak nás uváděl do znalosti Žalmů. Modlitba vyžaduje také to, aby se člověk dovedl kontrolovat, aby při večerním zpytování svědomí předně poděkoval Bohu za všechno dobré, co přijal v uplynulém dni, ale také aby se vážně zamyslel – nač jsem myslel, o čem jsem mluvil, co jsem dělal, co dobrého jsem mohl vykonat a proč jsem to nevykonal. Samozřejmě z toho potom člověk poznává svou nedostatečnost, vyrůstá opravdová lítost, a to je nejcennější při večerní modlitbě. Sloužit mši svatou, to znamená obětovat se.

Maminka Markéta, matka svatého Jana Boska, mu to řekla: „Jeníku, pamatuj si, že sloužit mši svatou, znamená se obětovat.“ Je zapotřebí, aby bohoslovec se učil pomaloučku obětovat. Obětovat se v drobných věcech. Tak jako svatá Terezie Ježíškova, která řekla: „Zdvihnout jehlu z lásky k Pánu Bohu, má větší hodnotu, než skládat veliké básně.“ A přitom ona byla nadaná spisovatelka. Pán Ježíš Kristus se modlíval mnoho, modlíval se vytrvale, modlitbou se připravoval na svou smrt, když se v Getsemanech krví potil. A my, když se modlíme růženec, tu překrásnou modlitbu, která nás také učí rozjímat, tak se zamýšlíme nad tím, jak Pán Ježíš probojovával svůj smrtelný zápas v Getsemanech. Naše maminky nestudovaly teologii, ale uměly velmi dobře rozjímat, protože se uměly modlit růženec. A vy – matky – považujte to za svůj nejkrásnější úkol, abyste naučily děti mluvit s Bohem, modlit se a při růženci pomalu vnikat do těch tajemných pravd víry.

Druhý takový význačný rys otce Šuránka byla jeho pracovitost. Častěji nám připomínal, že ti, kteří mají od Pána Boha talent ke spisovatelské práci, ať složí v slib na pero. Tak on tomu říkal. Prostě, že ten dar budou využívat k dobrému. A otec Šuránek v té věci překvapoval. Taková jeho considerace, tedy úvaha na Wolkerovu báseň Balada o očích topičových, to se nám nesmazatelně vtisklo do paměti i do srdce. Jiná úvaha na báseň Erbenovu Svatební košile.

Sám používal ten dar, který od Pána Boha měl a psával takzvaná Kukátka do apoštolátu cyrilometodějského. Úzce spolupracoval s P. Šikorou, psával do Duchovního Pastýře, taky něco takového jako Kukátka. Ale chtěl bych zdůraznit krásný vztah, který měl nebožtík k arcibiskupovi Antonínu Cyrilu Stojanovi. Vy starší si ještě pamatujete, že vycházely brožurky Životem, které právě P. Šikora v Hlučíně vydával. Vyšlo druhé číslo, třetí, čtvrté a lidé čekali – jak to, že nevyšlo první? P. Šikora chtěl, aby první číslo byl životopis Stojanův. A víte, kdo ten životopis napsal? Slatinský kaplan P. Antonín Šuránek. Před chvílí jste slyšeli, jakou radost měl, když se dozvěděl, že jeho desetidílný životopis arcibiskupa Stojana je napsán na stroji.

Otec Šuránek byl pokorný dělník Ducha svatého. A to, co udělali farníci v Ludgeřovicích, když ozdobili zpovědnici, ve které on zpovídával, to byl projev takové vděčnosti. Ale sám Pán Bůh ví, kolik dobrého otec Šuránek vykonal u svatého Antonínka, právě jako zpovědník. Jak on učil mladé lidi úctě k vlastnímu tělu. Jak chlapcům připomínal, že každé děvče a každá žena je sestra Panny Marie. Aby tedy ta Mariánská úcta se nerozplývala jenom v nějakých citech, ale aby se projevila prakticky v životě, v úctě, v opravdové úctě ke každé ženě.

Nedávno mi řekl jeden náš bývalý bohoslovec, který se nedal vysvětit, ale založil si svou rodinu, má tři děti a chvála Bohu krásným způsobem žije. Řekl mi jednu větu: „Naříká se na nedostatek kněží, ale kněží je dost, jenom je málo svatých kněží.“

Kéž životní příklad otce Šuránka probudí v nás kněžích odhodlání, abychom se modlili a pracovali, dokud nám Pán Bůh dá život a síly, a abychom svou radostnou sebeobětí vzbuzovali nová kněžská povolání, aby se splnilo to, oč prosíme v cyrilometodějské písni: Kéž Tvůj oltář nikdy neuhasne v našich zbožných vlastech slovanských, kéž se denně k báni nebes jasně vznáší oběť z chrámů křesťanských.