Mons. Jan Graubner - další z žáků P. Šuránka
Arcibiskup olomoucký, Mons. Jan Graubner, vydal roku 2010 knihu Kněžské osobnosti - Medailony kněží Arcidiecéze olomoucké ve 20. století.
Mezi 48 kněžími, kteří ho zvláště oslovili svým příkladným životem, nechybí ani jeho spirituál P. Šuránek.
Šuránek Antonín Služebník Boží
1902 – 1982
Narodil se v Ostrožské Lhotě. Maminka mu brzy zemřela. Mířil ke kněžství, ale žárlivě si střežil svoji svobodu, proto si na studium klasického gymnázia v Uherském Hradišti vydělával dáváním doučovacích hodin, aby byl nezávislý.
Jako student byl aktivním organizátorem katolických studentů na celém Slovácku. Prvotiny své poezie publikoval v různých časopisech. Literární tvorbě se věnoval celý život. Mnohá z jeho děl nebyla dosud publikována. Kněžský ideál si postavil velmi vysoko a těžko se k němu probojovával. Dvakrát odcházel ze semináře. Když se však rozhodl definitivně, šel za Kristem naplno.
Po kněžském svěcení, které přijal roku 1926, byl krátce ve farnosti Slatinice, pak od roku 1929 až do roku 1948 spirituálem kněžského semináře v Olomouci. Zodpovědnost a osobní lásku ke každému bohoslovci prokázal například korespondencí.
Prelát Pepřík vzpomíná: Šuránek držel za války celý seminář. Bylo nás asi sto nasazených na práci. Já byl v Berlíně. Všem posílal jednou za čtrnáct dnů punkta k rozjímání na každý den. Nazýval to Communio sanctorum.
Po válce se velmi angažuje pro pastoraci v nově osídlovaném pohraničí. Od roku 1948 učí na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě pastorální teologii a je spirituálem Stojanovy koleje pro laické studenty.
Po zavření fakulty je krátce kaplanem ve Velkém Ořechově, kde zanechává hlubokou duchovní stopu. Pod jeho vedením postavili lidé v několika dnech kapli v Hřivínově Újezdě.
Od roku 1951 je internován v Želivě, kde je duchovní oporou druhým kněžím. Po propuštění v roce 1955 pracuje ve Štramberku jako dělník v kamenolomu. Záleží mu na tom, aby svým příkladem vyvracel církvi nepřátelská tvrzení, že kněží se bojí práce, i když na tu nejtvrdší práci jeho zdraví nestačí, a on několikrát onemocní.
V šedesáti letech odchází do důchodu. Žije v Uherském Hradišti, ale nemá státní souhlas ke kněžskému působení.
V roce 1968 je znovu jmenován spirituálem kněžského semináře v Olomouci, odkud po dvou letech odchází na protest kvůli rozkladnému působení „mírového“ kněze, profesora na fakultě, do Blatničky, kde vypomáhá v duchovní správě.
Často pobývá jako poustevník v kapli „na Antoníčku“, kam za ním přichází mnoho lidí hledajících duchovní vedení, takže je dlouhodobě duší tohoto poutního místa. Od roku 1975 opět ztrácí státní souhlas a Blatničku musí opustit.
Zbytek života prožívá se svým synovcem P. Antonínem Dominikem na faře v Písařově a v Ludgeřovicích. Umírá 3. 11. 1982 a je pochován ve svém rodišti.
V nás, kteří jsme byli na nějaký čas svěřeni jeho vedení, zanechal hlubokou stopu. Nezapomenutelným se pro mne stal okamžik jeho pohřbu, kdy jsem se nedokázal modlit za něho, ale z duše se draly prosby k němu.
Diecézní proces blahořečení byl ukončen a je předán k dalšímu projednání v Římě, kde se pracuje na takzvaném positio super virtutibus – odborném díle o jeho ctnostech. Podmínkou blahořečení je však i dokument potvrzující jasný zázrak na přímluvu kandidáta blahořečení. Ten zatím není, i když zprávy o mimořádném vyslyšení přicházejí.
Hluboké a pravdivé osobní krédo, program své duchovní cesty nejlépe vyjadřuje v textu, v němž se odrážejí nejen vzory jeho snažení, jako byl profesor Sušil a arcibiskup Stojan, ale především on sám.
Buď můj život čest a chvála Boží,
jiným růže, sobě trní, hloží.
Být jak zrno skryté v Boží zemi,
hrstka kvasu, o níž lidé neví.
Šířit radost, bolest nechat sobě,
hledat slabé, sílit, těšit v mdlobě.
Nehledat práv, plnit povinnosti,
chudý ve všem, bohatý jen v ctnosti,
opravdový až do morku kostí.
Sebe zapřít, stavět na milosti,
obejmout kříž, drtit změkčilosti.
Jiným sloužit, sám si sloužit nedat,
v oběť lásky sebe na kříž zvedat,
pobloudilé v náruč Boží volat,
zlobu láskou přemáhat a zdolat.
Nic nechtít a všechno dát,
Boha v bližních milovat!
S Matkou Boží pevně stát,
v dobrém růst a vytrvat!
Dnešnímu člověku se to může zdát extrémní, přehnané, protože dnešní svět má většinou zásady přesně opačné. I ti, kteří chtějí jít po duchovní dráze, hledají často snadnou cestu, chtějí krásné a trvalé plody, ale nesklízejí je, protože se bojí oběti, mají strach být ničím a celý prostor vlastního života a vůle přenechat Božímu působení.
P. Šuránek sám říkával, že hlavní překážkou katolíků je dnes nedostatek odvahy obětovat se pro vyšší, nadpřirozené zájmy. Snad právě proto je Šuránkův odkaz mimořádně cenný pro současné křesťanství.
