Strýček vzpomíná na synovce P. A. Dominika - 1. díl
"Napřed je to těžké, potom je to lehké", říkával s oblibou P. Antonín Dominik. Větu často je připomínal i německy - napřed je to schwer potom je to schön.
Ta slova nebyla pro něho jen pouhou frází. O jejich pravdivosti se mohl přesvědčit na vlastní kůži.
V jeho životě skutečně bylo plno událostí, které byly těžké. S Boží pomocí se mu dařilo vše nelehké překonat. Bylo však potřeba hodně úsilí, odvahy, námahy, vytrvalosti ... a především odevzdanosti a důvěry v Boha.
P. Antonín Šuránek se narodil roku 1902. Byl tedy jen o 12 let starší než jeho synovec Antonín Dominik. Jak na něho vzpomíná, se můžeme dočíst v Kukátkách. (kapitola Moje sestra Kateřina - zkráceno)
… Sestra se vdávala. Brala si souseda, Tomáše Dominika. Vidím jasně, jak tatíček přenášeli v rukou vysoký „koláč“, který se jinak při svatbách vozíval na voze od nevěsty k ženichovi. Tady byl ženich tak blízko. …
… Rok na to, v červnu 1914 se vracím ze školy a kdosi mně hlásí, že se sestře narodil chlapeček. Byl pokřtěn na jméno Antonín. Ale narodil se v době nebezpečné, strašně nebezpečné. 29. června 1914 se náhle roznesla zpráva, že byl v Sarajevu zavražděn následník trůnu arcivévoda Ferdinand se svou ženou. Zvony roznášely tu zprávu na všechny strany. A brzo byla mobilizace. Mezi prvními vojáky byl povolán i švagr Tomáš Dominik. Bylo to smutné lučení. Když požehnával křížem chlapečka v kolébce, pravil:„Dobře je, synku, že neznáš ještě, jak je svět zlý.“ Vojáci se loučili na konci dědiny před hostincem. Na zvuk trubky padli všichni na kolena, někteří políbili zem a vsedali na vozy. Mávali na pozdrav, když jeli „hore křížem“. Doprovázeli jsme je až ke kříži „na Lubech“ – kde už jsme mohli jen na dálku vidět, jak hrčící vozy mizí. Začátkem srpna při prvních bojích u Lublína padl můj švagr Tomáš Dominik. Dvaadvacetiletá sestra Kateřina ovdověla a chlapec Antonín, ani ne čtvrt roku starý, osiřel …
… A jaký byl život jejího dítěte? A přece je Pán Bůh sílil. Rostlo a také duševně rozvíjelo. Co se nestalo? Když bylo malému „Tonkovi“ půl čtvrta roku, potkali ho lidé, vracející se novoveských luk, u novoveské cihelny. „Na, chlapče, čí si?“ A gde ideš?“ „Jdu sa podívat na Novéjsi na mašinu.“ Vzali chlapce s sebou do Lhoty k matce. A tato příhoda nebyla nahodilá. Byl to doklad, jak chlapec přemýšlel o tom, co slyšel a jak se chtěl přesvědčit, chtěl vidět. A co chtěl, to učinil! Byl rozhodný, průbojný, schopný činu! A to byla dobrý předzvěst pro život – u chlapce, který neměl otce a který se bude muset samostatně probíjet životem! Jaké bylo jeho dětství! Od malička musel pomáhat doma a starat se v mnohém sám o sebe tam, kde jiné děti bývají obsluhovány rodiči nebo staršími sourozenci. Měl jenom „mamičku“ a „stařečka“, mého otce. „Strýčci“ byli ve světě, starší bratři na vojně, já na studiích …
... Léta míjela, přišel převrat, malý Tonek začal chodit do školy. Učení mu šlo dobře. Když přišla vhodná doba, rozhodl se, že bude chodit do měšťanky. Tehdá už byla zřízena měšťanka i v Ostrožské Nové Vsi. Chodit tedy denně – jako kdysi já – ráno do školy – hodina cesty – k večeru ze školy domů. Nelze se divit, že za daných poměrů učení mnoho nešlo. Doma čekala práce, cestou se učit nedalo. Tehdy zrovna byla v Nové Vsi učitelkou má spolužačka z gymnázia Marie Kouřilová. A u ní – z počtů – právě Tonek vázl. Na můj dotaz mně kolegyně odpověděla, že chlapce při nejlepší vůli nemůže pustit do druhé třídy, že tedy z jejího předmětu propadne. A propadl.
Já jsem byl v té době – 1926 – právě vysvěcen na kněze. Od srpna 1926 jsem byl ustanoven kooperátorem ve Slatinicích u Olomouce. Blo mně synovce líto. Věděl jsem, že je schopný a že nebylo tolik viny na jeho straně. Do měšťanky jít chtěl, měl tedy odvahu i chuť a ty nesmějí být zlomeny. Má se vrátit na obecnou školu? Co by vnitřně zažíval? Jaká ponížení. Rozhodl jsem se tedy umožnit synovci další studium. Ve Slatinicích měšťanky nebylo, ale byla v blízkém Hněvotíně. Dobrotou pana faráře Lochmana a pana ředitele Novotného mohl synovec začít měšťanku znovu. Bydlel ve venkovské rodině u Lepešů a občas mě ve Slatinicích navštěvoval. Byla to hodina cesty. Cítil jsem s ním, s opuštěným v cizině a měl jsem úctu k jeho samostatnosti, snaživosti a průbojnosti. Učení mu šlo velmi dobře, takže skončil první třídu s vyznamenáním.
To ovšem byla jedna stránka. Ale co doma? Sestra úplně bez pomoci a to celý rok. A ještě bez potěchy, kterou přece v chlapci – jako matka – měla. Přijel domů na několik dnů o vánočních a velikonočních svátcích, aby se nadýchal opět trochu rodinného ovzduší. Aby si pohovořil s maminkou a se stařečkem.
A ještě došlo k nečekanému kroku. Můj bratr Josef se zatím stal vedoucím hospodářského družstva v Opavě. Pracoval pro družstvo na okolním venkově, i na Hlučínsku. A zase jemu přišlo na mysl, že by mohl umožnit synovci, chtěl-li by, studium na gymnáziu v Hlučíně, kde by měl – dobrotou prof. náboženství P. Rudolfa Schikory – zajištěný také dobrý byt. Bylo to koncem srpna, když mně to bratr do Slatinic napsal. Vsedl jsem ihned na vlak a večerem jsem vyjel do rodiště, pro synovce Tonka.
Přijel jsem do Lhoty kolem půl noci a tloukl u sestry na okno. Řekl jsem jí, oč jde. Neměla námitek. Probudil jsem synovce: „Tonku, chtěl bys studovat na gymnáziu?“ „Chtěl.“ „Vstaň, obleč se, pojedeš se mnou.“ Sestra připravila to nejnutnější a my jsme s chlapcem vyrazili do temné noci. Vysvětlil jsem mu, jak se dostane ke strýci Josefovi do Opavy. Mohl jsem s ním jet pouze do Přerova. Tam jsme se rozloučili. A chlapec jel zase sám do neznámé budoucnosti. Ale jel s odvahou! Ve Svinově vystoupil z vlaku, dotázal se na vlak k Opavě, tam bratra šťastně našel a v několika dnes se stal – po přijímací zkoušce – žákem první třídy. Duchovně vedl konvikt známý už tehdy apoštol tisku P. Schikora, který zařizoval v Hlučíně také exerciční dům. O hospodářství, byt a stravu se starala obětavá „tětka Markyta“. Chlapci se v Hlučíně líbilo. Bratr ho občas navštívil, nebo on zajel v neděli k němu do Opavy a tak se necítil příliš opuštěný. Učení mu šlo velmi dobře.
Divná věc. Doposud byl synovec osvobozován v tělocviku od cvičení na nářadí pro jakousi srdeční chorobu. A ejhle! Jako student se dal do cvičení tak, že se stal i vedoucím v odboru Orla, a srdce mu nepůsobilo žádných obtíží. Obtíže se ukázaly jinde, v jakési veliké trémě před veřejným vystoupením, ale to až pozdějších letech a hlavně po matuře. …
… V které si z vyšších tříd gymnázia mně už jako spirituálu semináře v Olomouci – napsal synovec o tom, co se děje v jeho nitru, jaké prožívá boje. Psal s takovou otevřeností, že moje úcta k němu vzrostla. Opověděl jsem, jak jsem dovedl a modlil se, aby ho Pán Bůh vedl dobrými cestami. A rok na to, mně psal P. Dr. Wyka, že se synovec mění ne k dobrému a že má obavu, že nepůjde do semináře. Ten dopis se mně dotkl nemile, skoro bolestně. …
... Napsal jsem tedy upřímně, že děkuji za laskavé upozornění, ale nevím, jak bych mohl vychovatelsky zasáhnout. Ani v nejmenším nemyslím, že by měl jít synovec po matuře do semináře. Vím, že má nadání pro jiné vědní obory. Ale měl-li by vnitřní volání po kněžství, nechtěl bych vzít na sebe zodpovědnost, abych ho odváděl nebo zrazoval, nebo jakýmkoli způsobem ten sklon v něm oslaboval. V té věci nemohu – na dálku – než se modlit a jeho, P. Dr. Wyku, jako náboženského vychovatele synovcova, který je mu tak blízko, prosím, aby byl v té věci synovci dobrým pastýřem a plodným podněcovatelem. – Já nemohu zapůsobit přece na synovce tak, aby vypozoroval, že jednám na čísi upozornění, dosáhl bych – u mladého člověka – opaku. Prosím, aby podal synovci v otcovské lásce pomocnou ruku. Synovec maturoval s vyznamenáním.
Fotogalerie
