Pastýřský list kardinála Dominika Duky u příležitosti 100. výročí zahájení 1. sv. války

Bratři a sestry,

tímto oslovením se obracím nejen na věřící katolíky, ale na všechny naše občany a dokonce i na hosty našeho státu, kteří touží po spokojeném životě. Činím tak v den, kdy si spolu s celou Evropou připomínáme začátek 1. světové války.

Víme dobře, že je různě hodnocena historiky, že o její důsledky klopýtají právníci a politikové i v současné době. To ponechám odborníkům. Chci upozornit na něco jiného. Na to, jak tato válka poznamenala dějiny lidstva, které jsou dějinami viny, odpuštění a spásy.

První válka světová představuje šok a morální zlom. Milionové počty padlých a jejich anonymita zpochybnily hodnotu lidského života. Co záleží na jednom vojákovi? Poslušnost rozkazům pod hrozbou smrti zpochybnil pojem zodpovědnosti a tím i lidské důstojnosti a sebeúcty. Není divu, že po skončení války došlo k dvěma reakcím. Prvou byla snaha vzpomínku na ni vytěsnit, odkázat ji do minulosti. Druhou byla víra, že něco podobného se nemůže opakovat. Dnes víme, že se to do dvaceti let opakovalo v podobě větší a nelidštější.

Je třeba důrazně říct, že podobné věci se opakovat mohou a že obdobným způsobem i vznikají. Situace na Ukrajině je jak v rámci lokálním, tak v přístupu velmocí nebezpečně podobná situaci na Balkáně v předvečer 1. světové války a výroky některých politiků skoro totožné s výroky v předvečer 2. světové války. Jak je to možné? Děje se to právě proto, že děsivé vzpomínky chceme vytěsnit a zapomeneme, z historie se nepoučíme a zopakujeme smrtonosné chyby. Miliony mrtvých, kteří varují, nechceme slyšet.

Položme si další otázku. Jak tento nespočetný zástup vyzývající nás k uchování míru vznikl? Vznikl tak, že pyšná, všemu nadřazená chtivost moci odmítla a umlčela hlasy míru. Je málo známo, že dopis papeže Pia X, v kterém doslova na kolenou prosil císaře, aby zabránil válce, byl zadržen v generálním štábu a nebyl doručen. Je ctí naší arcidiecéze, že arcibiskup Skrbenský se veřejně postavil za ještě jiné papežovy výzvy k míru. Byl kvůli tomu odstraněn z pražského stolce. Je také málo připomínáno, kolik mužů bylo ve všech zúčastněných zemích popraveno za vlastizradu, protože odmítli z nábožensky motivované lidské zodpovědnosti zabíjet na povel.

První světová válka nastolila dvě vážná témata. Otřásla vírou v dobrého Boha. Jak se na to mohl dívat?! Bůh je Bohem míru a zve ke svému míru i všechny lidi. Lidé válčí ze své vůle, ne z vůle Boží. Katolická církev ani jiné křesťanské církve nežehnaly zbraním, ale s úzkostí se modlily za vojáky a vkládaly je do Boží ochrany a Božího milosrdenství. Otřásla také pojmem mír, protože byl porušen tak silně, že dosud nebyl plně obnoven. Kladu si otázku, co vlastně je mír a jak k němu dospět. Snad všichni lidé tuší, co to mír je a dovedou mluvit o okamžicích, kdy ho pocítili. Definovat mír se však nepodařilo. Důvod je zřejmý. Chceme mír nařídit v rámci sporů. Vždy nám vyjde jen jakási neválka.

Křesťané vždy hledají poučení v Bibli. Tam se dovídáme, že skutečný mír není pojmem pozemským ale vlastností Božího bytí. Mír je harmonií tří Osob v jednotě Boží Trojice. Dále nám Písma říkají, že jsme k němu pozváni nabídkou odpuštění. Skutečný mír je stav vzájemného sebepřijetí. To ovšem nastává aktem odpuštění a vzájemného smíření. To nejde deklarativně zavést. Smíření musí vzejít z života, tj. právě tak, jako z života vyrostly křivdy, bolest a nenávist. Rány rozdělení se musí zhojit. Je to dlouhý proces, který se může zdárně rozvíjet, jen když si uvědomíme celek, kterého se týká. Tím je lidstvo evropské či celosvětové, k němuž všichni patříme. I když padlí umírali Bůh ví v jakém vzájemném záští, dnes leží pospolu a my na válečných polích sklízíme obilí na chléb pro všechny. Všichni padlí jsou naši padlí. Všem přejeme, aby odpočívali v pokoji. A proto nesmíme jejich pokoj rušit křikem nových sporů ani starých výčitek. Ve Starém zákonu je pozoruhodná vize kýženého míru, která zároveň ukazuje, jak se k němu blížit. Prorok Izaiáš říká: Národy zlámou své meče a překonají je v radlice. Svá kopí ve vinařské nože … nebudou se už učit vést válku. Naši snahou ať je tedy spolupráce. Ať o ni usiluje každý tam, kde právě stojí, v malém i velkém. Pochopme konečně, že práce spojuje, zisk na úkor druhých rozděluje.

Žehnám vás. Vyzývám vás: staňte se nositeli míru. Ve jménu Otce i Syna i Svatého Ducha.

kardinál Dominik Duka, OP, arcibiskup pražský

Osobní web kardinála Dominika Duky zde