Pěší putování na Velehrad

Je to dobré. Když se řady našeho poutního společenství rozrostly meziročně čtyřnásobně. Společenství putujícího na Velehrad na výročí nejslavnějšího tamního svátku z naší poutní základny od svatého Antonína. Z naší, neboť toto putování probíhá pod záštitou Matice svatoantonínské a jeho základ tvoří lhotská poutnická parta. Příjemné tentokrát bylo, že se zúčastnila kompletní hrstka účastna na loňském, komorním, velice bohulibém putování odtamtud tamtéž. Včetně záhadně ze Zlína přišedší slečny Míši (která si z nás proto i trochu vystřelila) i nejmladší Lidušky Pavelkové, která sice více než polovinu vcelku úmorně žhavého putování prospala ve svém kočáře, ale na hrneček uložený ve spodním patře svého dopravního prostředku se svědomitě hlásila. Vždyť je to slečna už dva a půlletá!

Symbolické nejen na této pouti (zvláště patrné je to na májových lhotských vícedenních putování s hojnou účastí drobotiny) doprovázené slovy písně …dědictví otců zachovej nám Pane, je rodová účast vícegenereční. Tak tentokrát trojnásobně doprovázely matky své dospělé dcery a v jednom případě též dcera svého otce. Mimo již zmíněné, úctu zasluhující mladé rodiny Pavelkovi. Přičemž Mirek tatínek více obsluhoval kočárek s prvorozenou (která za necelé tři roky své pouti životní absolvovala celé tři pouti celodenní), neboť Liduška maminka se s nemizícím úsměvem ve tváři věnovala potomku druhorozenému ve svém, už zřetelně se rýsujícím lůně. Rozjímavé rozpoložení během cesty dokreslila biblickými příměry Liduška cukrářka, když se nejmladší členka Matice Gabča trochu zatoulala v Nové Vsi a její rodič to zpozoroval až po absolvování hodného úseku další trasy a též putování s batoletem jí iniciovalo příběh o zasvěcení Páně. Co z toho vzejde, teprve uvidíme. Už však víme, že jak ranní modlitba v kapli svatého Antonína, tak radostný růženec v Kunovském lese a celé putování bylo obětováno též za ty, kteří s námi tentokrát vyrazit nemohli. Každý ze zúčastněných měl jistě úmysl svůj, ale snad všichni přitom vzpomněli na naši obětavou matiční předsedkyni Marii. Stejně jako ona myslela na nás, když za námi dorazila ráno na Antonínek i odpoledne na Velehrad. Je-li připomenuto mládí, patří též vzpomenout poutníka kalendářně nejvyspělejšího. Uherskoostrožského Pavla, rodáka z Nivnice, už proto, že s podporou Elišky ze Lhoty byl nejaktivnějším zpěvákem jak mariánských, tak poutnickými zastaveními doporučených písniček. S energií dalece přesahující jeho čtyři křížky po šedesátce. To je o něm ale všeobecně známo.

Při putování je třeba míti oči otevřené. Abychom nesešli z cesty, vnímali krásy Božího stvoření, brali ohled na spoluputující. Ale též na hojně se vyskytující cyklovýletníky. Tak jsem zaznamenal, že zatímco my opěšalí jsme byli ozdobeni prostými dřevěnými křížky na krku zavěšenými „klobásovým špagátkem“, mnozí z těch co nás míjeli v sedlech svých velocipédů, jedouce za věčným mládím a krásou, byli spoutáni masivními zlatými, či ještě masivnějšími ocelovými, na krku se houpajícími řetězy. Dlužno však též poznamenat, že i mnozí z nich nám projevili svou účast a přízeň a že tentokrát nám ani nikdo nevynadal. Další z vjemů vizuálních mi připomněl, že kdysi, kdesi, jsem na jakémsi triku viděl vytištěný nápis „jedno je jistý, že nic není jistý“. Onen vjem byl vyvolán jiným tričkovým nápisem hrdě neseným na hrudi „věřím v Boha, protože…“ Že toto je jistý nám i dalším takto hlásala souputnice přijedší z Prahy s kořeny ve Velké, potažmo v naší Lhotě. Díky.

Ovšem ne všechno, jak už to v životě chodí, se projevili takto zářivě jasně. Narazili jsme například na otázku, nakolik je jistá obětovaná újma tělesná pravou obětí, je-li současně potěchou duchovní. Otázkou též zůstává pobídka, kterou jsem zformulovanou slyšel v těchto dnech; hlásejme Evangelium, je-li třeba i slovy. I na to je pouť dobrá. A při dalším putováním slzavým údolím je možno též hledat svou odpověď na myšlenku z kázání na následné slavnostní poutnické mši svaté; přeměňujme Evangelium do skutků. Nejlépe však bude, začít s tím hned. Majíce přitom na paměti vzkaz našeho Vykupitele; mé jho netíží.

Z živých vzpomínek vylovil Vaclav V. Hájek (LP 2015)

Fotogalerie