Sedmdesát let v blízkosti Pražského Jezulátka

Dokumentární film v režii Otakáro Maria Schmidta Pražské Jezulátko

"Domovem" Jezulátka je chrám Panny Marie Vítězné v Praze.

Sedmdesáté výročí od konce II. světové války je v médiích připomínáno dost často, že snad tato informace nikomu neunikla.
Stejně velké výročí, které je s koncem války velmi úzce spojeno, si připomíná i naše farnost. Přesně před sedmdesáti lety k nám z Prahy „připutovalo“ Pražské Jezulátko. Farní kronika o této událostí píše následující: „Po celou dobu války podporovali farníci Útulek slepých dívek v Praze, kde je z farnosti sestřičkou dcera Jana Pavlase z Ostrožské Lhoty. Z vděčnosti sestřičky věnovaly farnosti krásnou sochu Pražského Jezulátka. Svěcení bylo 30. září. Světitel byl pan kanovník M. Lucka z Ostrožské Nové Vsi. Slavnostní kázání měl P. Vladimír Pícha, člen Maltézských rytířů z Prahy. Průvod krojované mládeže byl přes celou vesnici. Průvod byl filmován. Odpoledne byla slavnost zakončena akademií, při které měl proslov ct. p. Bohoslovec Stanislav Šuránek. Při akademii byla přednesena Moravská beseda.“

Sošku Pražského Jezulátka nalezneme v mnoha kostelích a kaplích naší vlasti. Jakým způsobem a za jakých okolností se soška dostala právě k nim, už nevíme. Važme si svých předků a kněží, kteří naši farnost formovali. Před sedmdesáti lety bylo přivezení Pražského Jezulátka do Ostrožské Lhoty obrovská událost a pocta. Slavnost prožívala celá obec a jejich radost byla určitě čistá, upřímná, opravdová a navíc umocněná z nastalého míru. Nešlo jim o žádnou prezentaci, předvedení se, nalákání davů, … Cena Jezulátka byla v té době určitě značná. Symbolické určitě nebyly ani dary tehdejších obyvatel, které sestrám během války zasílali.

Jezulátko během let měnilo své stanoviště. Určitou dobu bylo na bočním oltáři sv. Františka. Až roku 1990 (při malbě kostela) bylo přestěhováno na své původní místo, kde je dodnes. Jestli se ve farnosti v průběhu let vyvinula větší úcta k Pražskému Jezulátku, by nám mohli povědět pamětnici. Jedno je však jisté. V každé době se našly ochotné ženy, které se o Jezulátko vzorně staraly. Všem patří velký dík.
Dnes se o Jezulátko stará paní Františka Malůšová.

Možná že už za desítky let pocházíme kolem daru vděčných sester bez povšimnutí. Není to škoda?

Novéna a modlitba k Pražskému Jezulátku
Modlitba Benedikta XVI. Web Kongregace Školských sester de Notre Dame

Marie Pavlasová (později sestra Evžena) se narodila 24. 5. 1915 Ostrožské Lhotě v Dědině č.p. 22.

Obecnou školu navštěvovala spolu s ostatními dětmi ve své rodné obci v letech 1921 – 1926.
Ve 12 letech ji rodiče poslali do měšťanské školy v Horažďovicích (poblíž Kladna), kde byla od roku 1927 – 1930. Škola patřila Kongregaci Školským sester de Notre Dame. Do své rodné farnosti se mladá Marie v podstatě natrvalo již nikdy nevrátila. Oslovil ji život sester a chtěla se stát jednou z nich. Byla nadaná a dál se vzdělávala, aby se stala učitelkou, protože to je jedním z poslání sester de Noter Dame.
Od roku 1930 – 1932 se dva roky vzdělávala v rodinné škole na Kladně a pak následovaly čtyři ročníky učitelského ústavu v Praze u sv. Anny (Kongregační škola v Ječné ul.)
Již v 15 letech (24. 5. 1930) byla přijata za aspirantku a půlroční postulát prožila v Praze.
Ve 22 letech (23. 8. 1937) v Horažďovicích přijala řeholní šat a jméno Evžena. Dva roky noviciátu strávila v Horažďovicích a 24. 8. 1939 složila sliby.

Alespoň v bodech si můžeme nastínit, kde působila a jak prožila svůj řeholní život:

1939 Pecka – výuka náboženství
od srpna 1940 v Hradci Králové
v srpnu 1941 převzala výchovu aspirantek v Hradci Králové
listopad 1943 odchází do Prahy Krče, aby se léčila
13. 5. 1944 mateřinec Horažďovice – na zotavenou
1945 návrat do Prahy Krče
1945 nastoupila ke sv. Anně do učitelského ústavu jako učitelka
1949 Chrast
1950 Kolín

S nástupem komunistů k moci byly rušeny na území tehdejší ČSSR kláštery a tak i sestra Evžena byla přestěhována 27. 9. 1950 do kláštera v Broumově , kde byl zřízen internační tábor pro řeholnice. Na webu kláštera se můžeme dočíst: … „Od roku 1950 sloužil klášter jako internační tábor nejprve pro řeholníky a pak pro řeholnice různých řádů. Bylo to jedno z mnoha vězení, které komunistický režim v naší zemi k takovým účelům zřizoval. Padesátá léta byla obdobím státního teroru řízeného komunistickou stranou a uplatňovaného proti řádům a církvi obecně. Často docházelo k plenění a drancování klášterů a dalších sakrálních objektů. Kněží a řeholníci byli mučeni, vězněni a pronásledováni pro své přesvědčení. Internované sestry zde žily za nelidských podmínek a byly nuceny pracovat v továrnách a v zemědělství v Broumově a okolí.“ …

10. září 1955 přešla do Oseku u Duchcova, kde pracovala jako vrátná
1. února 1962 do Mariánské, vychovatelka mentálně postižených dětí
22. 6. 1963 ukončila další vzdělání - diplomovaná zdravotní sestra
3. ledna 1967 šla do Šebetova ke hluchoněmým ženám
9. února 1968 zemřela v Boskovicích v nemocnici po těžké operaci rakoviny
Zemřela v pouhých 53 letech a v 31. roce řeholního života.
Pohřbena je v Knínicích.

V současné době ještě žije starší sestra, která si na sestru Evženu pamatuje v době její nemoci, kdy nemocná sestra byla v Šebetově a ona zde byla na krátké dovolené. Sestra ze svých vzpomínek vypráví: "Stonala krátce, měla rakovinu prsu a ruku měla oteklou jako konev, ale vše snášela statečně, ležela opravdu jen krátce. Byla hodně trpělivá, odevzdaná do vůle Boží, vynikala láskou k Panně Marii a horlivě pamatovala na duše v očistci."

Fotogalerie