Před čtvrt stoletím zemřel P. Stanislav Šuránek, náš rodák
P. Stanislav Šuránek patří k pětici kněží, kteří z naší farnosti v minulém století vzešli.
Narozen: 2. listopadu 1921 v Ostrožské Lhotě č.p. 73
Zemřel: 15. října 1990
Narodil se jako druhorozený ze čtyř synů Františkovi Šuránkovi a Anně roz. Lopatové.
Gymnázium v Hlučíně a Ostravě 1933- 1941
Bohosloví Olomouc 1941 - 1948
(mezi tím na práci 2 roky v Německu - Durýnsko)
Kněžské svěcení 29. 6. 1948
Působiště:
Vrbno pod Pradědem, Vítkov, Větřkovice, Široká Niva, Krasov, Karlovice, Štíty a Heroltice, Štítná nad Vláří, Přemyslovice a Strážisko
V těchto dnech je tomu 25 let, co zemřel. Pohřeb, který se konal v našem kostele 20. října 1990 zářil a snad i ještě voněl čistotou. Jen pár týdnů před tím, byla ukončena jeho výmalba.
Začtěme se do řádků, které sepsala jeho tehdejší žačka:
Při vzpomínce na P. Stanislava se mi jako první vybaví výuka náboženství. Chodila jsem na jeho hodiny na ZŠ Přemyslovice od druhé třídy (tj. od roku 1985). Připravoval nás také na 1. svaté přijímání. Nebylo nás mnoho, ale do náboženství jsem se vždycky těšila, přestože jsme mnohdy museli překonávat výsměch spolužáků i některých učitelů. Na první hodinu měl otec Stanislav vždy pro každého připravený nový sešit. Sešit sám nadepsal našimi jmény, rokem a třídou – měl velmi úhledný rukopis. Na první stránky sešitu nám razítky natiskl základní modlitby a několik obrázků. Jedno z těch „razítek“ si pamatuji dodnes: „Kdo vleže se modlí, dlouho bude stát a prosit, než ho pustí do ráje.“ Za každou hodinu náboženství a mši svatou jsme dostávali nálepky, které jsme si lepili dozadu do sešitu. V každé hodině jsme psali nějaký zápis. Do některých hodin otec Stanislav nosil v novinách zabalené růžence a modlili jsme se třeba jeden desátek. Bavilo nás vybírat si růženec, protože jich bylo hodně v různých barvách. Hodiny náboženství byly vždy vedeny velmi klidně a vlídně, často si na něj vzpomenu, protože teď sama učím náboženství. Při přípravě na 1. svaté přijímání vše trpělivě vysvětloval. Dostali jsme na žlutém papíře na stroji napsaný postup při svátosti smíření, podle kterého jsem se potom připravovala i v dalších letech.
Druhou vzpomínkou je fara v Přemyslovicích, kde otec Stanislav bydlel. Po něm už zůstala prázdná – a není divu – v takové skromnosti by to už nikdo nezvládl. To mi samozřejmě došlo až později, když jsme zde chystali různé akce pro farníky nebo pro děti. Nebyl zde snad ani splachovací záchod, koupelna také nebyla valná. Vytopit faru také moc nešlo, takže si zde užil určitě i zimu.
Třetí vzpomínka je otec Stanislav a 17. listopad 1989. Vždycky, když se o tomto dnes už „svátku“ mluví, vzpomenu si na něj. Proč? Hned vysvětlím. Otec Stanislav po mši svaté neřídil auto. Snad z obavy, aby nepřišel o řidičský průkaz. Měl sice malého fiata, ale v neděli ráno, po mši svaté v Přemyslovicích se střídali farníci a vozili ho na mši na Stražisko (asi 3 km) a zpátky. Čas od času vyšla řada i na moje rodiče. Vždycky jsem se na to těšila. Protože jsme nemuseli tak brzo vstávat a jeli jsme až na devátou na Stražisko. Tato služba na nás vyšla právě v neděli po listopadové sametové revoluci. Otec Stanislav celou cestu mluvil jen o událostech v Praze s takovým nadšením a zaujetím, že mi to dodnes zní v uších. Takže určitě byl v „obraze“, sledoval události, přestože vždy působil spíše nenápadným dojmem.
Na závěr se zkusme zamyslet.
Co bych byl/a schopen/a vylovit ve svých vzpomínkách na kněze, kteří „prošli“ mým životem?
Mysleme na ně ve svých modlitbách.
Fotogalerie
